Železná vrata, ale také Djerdap, Cazanele či Ali Beg,  tolik jmen má jeden z nejdelších evropských říčních kaňonů. Tvoří hranici mezi Rumunskem a Srbskem. Od svého hrdla u městečka Golubac, až k vyústění v úrodných rovinách Valašska, se kaňon klikatí takřka stovku kilometrů. Nad jeho severními břehy se strmě zdvíhají hřebeny Karpat rumunského Banátu. Jižním břehům dominují neméně příkré stráně srbské Miroč-planiny. Počátkem 70. let minulého století přehradila kaňon přehrada s hydroelektrárnou.

Železná vrata, strategické místo

Soutěskou se prohnaly snad všechny vlny asijských nájezdníků při svých pustošivých vpádech do střední Evropy, blýskaly se tu šavle tureckých pluků, naopak po proudu se plavila vojska připravená zlomit osmanskou moc. Četné ruiny hradů, pevností, tvrzí, ale i osamělé hlásky by mohly vyprávět dlouhé epopeje s tragickým rozuzlením. A pakliže se snad zrovna neválčilo, představoval kaňon důležitou obchodní tepnu spojující náš kontinent s Orientem.

Zakázané místo

Do konce osmdesátých let minulého století to byl takřka nepřístupný kraj. Nejprve tudy v omezeném počtu prchali jugoslávští stalinisté do Rumunska, později se karta obrátila. Štíhlé ocelové konstrukce vysokých strážních věží v celé délce kaňonu lemují pobřeží.

Bohatství z pašování benzinu a nafty

O desítku kilometrů výše proti proudu prašná silnice zavede do vsi Coronini: mramorové novostavby, pseudorenesanční balustrády, kouřová skla. Výstavné domy novodobé výstavby jsou ozvěnou někdejší blokády Jugoslávie. Každý, kdo vlastnil člun, se během embarga noc co noc vydával s igelitovými pytli či kanystry naplněnými pohonnými hmotami přes řeku – s tichým a řádně ovlivněným přivřením očí příslušných orgánů obou stran. Zlatá horečka pominula – osiřelé improvizované benzinové stanice rezavějí vedle úzké silničky.

Sedm sirných pramenů

Baile Herculane jsou mondénní lázně, jen kousek od dunajského údolí. Svých neduhů se zde zbavovali již římští legionáři. Dál od klasicistních letohrádků a hudebních pavilonů, z nichž ani komunistický režim nesmazal atmosféru starého c. k. mocnářství, ale i luxusních hotelů, někdejších odborářských zotavoven, přezdobených rezidencí a tržišť s asijským zbožím, vyvěrá v hluboké soutěsce sedm horkých sirných pramenů. Říční koryto, kde se kdysi termální voda mísila se svěží horskou, a kde tudíž nebylo problémem pravou polovinu těla ohřívat a levou chladit, přeťala hráz, která má návštěvníkům umožnit přístup suchou nohou. 

Zkrocení řeky

Roku 1971 se roztočily první turbíny gigantického vodního díla přehrady Železná vrata. A ačkoli po estetické stránce již splynula s okolní scenerií, přesto představuje výrazný zásah do původního prostředí.

S napuštěním nádrže utichl hukot pověstných peřejí Velkého kazanu, kde se mezi zrádnými víry skrývaly několik desítek metrů hluboké tůně. Pod vodou zmizelo mnoho historických zajímavostí – nejvýznamnější památky, jako například antická deska Tabula Traiana z 1. století našeho letopočtu. Byly přeneseny do bezpečných poloh.

Obyvatelé zatopených vesnic našli druhý domov o několik metrů výš. Nad klidnou hladinou se vypíná nově zbudované moderní sídlo Oršova. Panelové komplexy, rušný přístav, rozpálená dlažba promenády. Pach laciné nafty se mísí s vůní bahna a ryb. Rozložité fíkovníky jakoby umocňovaly přímořský nádech města, věnec okolních hor je chrání před větrem z rovin a zamezuje pronikání studeného vzduchu.

Ada Kaleh – dunajská Atlantida

Ada Kaleh je nevelký, avšak ze strategického hlediska důležitý ostrůvek v oršovské kotlině. Dějiště bezpočtu krvavých střetnutí během pohnutých dějin Balkánu, později zčásti přeměněný v mohutnou pevnost.

Ada Kaleh ale především proslul izolovanou muslimskou komunitou, která se tady udržela prakticky až do výstavby hydroelektrárny. V dobách, kdy již Ada Kaleh patřil pod rakouskouherskou vojenskou správu, jeho obyvatelé stále oficiálně zůstávali poddanými Osmanské říše. Mešita a ostatní hmotné fragmenty však spočinuly na kalném dně přehrady. Z mála dodnes patrných připomínek svérázné minority stojí za zmínku řada lokálních místopisných názvů tureckého původu (Čaršija, Tekija, Ali beg… ). Kromě provozování obchodu na malém bazaru se Turci zabývali pěstováním ovoce – a možná právě oni vysadili v údolí první fíkovníky.

PrtScr: mapy.cz

Další články z rubriky

Štítky: , , , , , , , , ,

Tvůj komentář k článku

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.